Kokršpaněl zelený

25. 06. 2009 | † 26. 10. 2010 | kód autora: wwh

Jednoho krásného letního dne v sedmdesátých letech minulého století se naše rodinka vypravila rekreovat do jednoho autokempu ve východních Čechách. Nejpodstatnější události se dovíte z následujících řádků, i když, kdo ví, jestli právě tohle bylo to nejpodstatnější, ale já si z celého týdne stanování už opravdu nic jiného nepamatuji...


,,Někde by to tu mělo být, už jsme tam podle tachometru měli být před 60 kilometry!" uklidňoval nás otec řídíce přitom naše obstarožní, pryskyřicí dobře zalátané vozidlo.

,,Mně se to, taťko, nějak nezdá jezdíme asi pořád dokola kolem tam té vysílačky, co je teď vlevo na kopci." odpověděla rozpačitě maminka.

,,To není možné! Vždyť na každém křižovadle (otcův výraz pro křižovatku ) odbočuju přesně podle směrovky," uklidňuje nás otec a po chvíli dodává, ,,ale je fakt, že třeba tenhle železniční přejezd je mi taky nějaký povědomý. Že jsme tu před hodinou stáli na červenou?"

Uklidnění v automobilu rázem pominulo a všichni jsme začali jeden přes druhého něco brebentit. Kdyže už tam dojedeme, že už jsme z dlouhé jízdy v letním horku unavení, že bychom se už rádi protáhli někde venku, jen táta a roční kokršpaněl Dar, ležící mi na klíně neříkali nic, jako by se jich to netýkalo. Otec si točil volantem, řadil, brzdil a pejsek si střídavě pochrupoval a protahoval se. Oba se však shodně občas drbali za uchem. Taťka vždy, když se mu na směru naší jízdy něco nezdálo, nebo narazil na neoznačenou křižovatku a pejsek, když ho pozlobila nějaká nezbedná blešk...

....

Ale přece jen jsme nakonec na kýžený autokemp víceméně náhodně narazili, a to tak, že si jeho ukazatele všimla ostražitá maminka přesně ve chvíli, kdy se taťka už rozhodoval, jestli se nemá na cestu raději někoho pozeptat. Bylo to však pro něho vysloveně krajní řešení, neboť na všemožné záhady, jež život skýtá, nejraději přicházel sám bez cizí pomoci. A mezi ně doteďka patřilo:  V kterém místě se ten kempink propadl do země, že není vůbec k nalezení...

Dojeli jsme tedy ke správcovské boudičce, odkud nám pan správce ukázal, kde máme zaparkovat a postavit si stan a vyřídil s rodiči potřebné formality.

Konečně jsme na našem místečku a po krátkém protažení kostí a lehkém osvěžení  zteplalou limonádou se taťka s mojí starší sestrou pouští do stavění stanu, zatímco maminka se poohlíží po zásobovacích možnostech v areálu kempinku i mimo něj a taky po místních kadibudkách a na mě zbylo hlídání našeho pejska, jehož celé jméno znělo Dar z Pekelné Zmole.

Vydatné horko však otupilo i mou bdělost. Měl jsem teprve sedm roků a držel jsem vodítko ne zrovna nejpevněji, když v tom sebou Dar prudce škubl, protože zahlédl nějakého zajíčka, či koroptvičku a už si to pádil i s vodítkem poletujícím za ním, k okraji nedalekého lesa.

,,Darku! Vrať se honem...! Vrať se!" křičel jsem za tím pelášejícím ušatcem a mínil jsem se za ním rozběhnout.

,,Koho to hledáte, kdo se to má vrátit?" ozval se taťka ze vnitřku ještě splasklého stanu, do něhož právě upevňoval první z nosných tyčí.

,,Já nikoho, to volá Bibin (mé domácké jméno, které jsem asi od šesti let neměl příliš v lásce ), asi hledá mamku!" mylně informovala sestra otce, protože jsem nebyl příliš blízko nich."

,,No, té se tak brzy nedočká, ta když se někam vypraví, tak se jen tak nevrátí!" vysvětloval otec sestře nabízející mu druhou tyč.

,,Já nehledám mámu, Darek se mi zaběhl k lesu a nechce se vrátit!" volal jsem vraceje se přitom k nim.

,,Bože, jak jsi ho hlídal?" ulekl se taťka, odhodil stanovou tyč a vydal se hned Darka hledat.

Sestra zůstala střežit stan, auto a zavazadla v něm a já jsem následoval znervóznělého otc...


.... Taktak jsem jeho tempu stačil.

,,Darku, Dare, Darine, Daryku!" rozléhalo se asi patnáct minut po voňavém lese a jednotlivé nuance jeho jména potom otec zaměnil za volání typu: ,,Potvoro, kde jsi? Honem se vrať, ty neřáde!" a podobně. Určitě se to muselo nést nejen celým lesem, ale bylo to slyšitelné i v bližší části autokempu, než se nám podařilo  pejska najít, resp. on si našel nás...

Neustávali jsme s taťkou v hledání zaběhnutého zlatého kokršpaněla a volali na něho do všech světových stran a mířili jsme stále hlouběji do lesa, když tu se proti nám valilo, jakési podivné, zdálky neidentifikovatelné stvoření chlorofylově zelené barvy, jakoby zkřížené s nějakou rostlinou. Vůbec se našeho křiku nebálo a neustále si to mířilo k nám. To už bylo docela podezřelé, zvláštěpak, když to polezlo o dalších dvacet metrů blíže a hodně známým hlasem to zaštěkalo něco ve smyslu: ,Já jsem přece tady, copak mě nepoznáváte...?'

,,Proboha, Daryku, kde ses to tak zřídil? Co to máš na sobě?" rozpoznal i otec v té zelené hromádce našeho psa a nestačil se divit jeho novému vzhledu. Bylo to pro něho tak překvapivé, že zapomněl i pejskovi důrazně domluvit, že se nesmí svéhlavě vzdalovat a toulat. Přichytilo se na něj snad desetitisíce malých, asi čtyřmilimetrových kuliček s důmyslně zahnutými háčky, které neuvěřitelně dokonale v psí srsti držely. Vypadaly skoro jako známější plody lopuchu, jenže o dost menší. Myslím, že v této chvíli otec poprvé zalitoval, že nám k rodinnému obveselení vybral právě kokršpaněla a ne třeba hladkosrstého jezevčíka, kterého restaurování, nebo-li navrácení do původního stavu, by bylo jistě o dost jednodušší.

Otec nahmatal kovové očko na pejskově obojku a připnul k němu vodítko a mohli jsme se z lesa  navracet zpátky do kempu. Cestou jsme vymýšleli různé varianty, jak na tu nepříjemnost s Darkovým vzhledem připravíme maminku, až se vrátí ze své obhlídky, pokud tak neučiní dřív, než stačíme přijít my. Ona si tohle pošlapání psí důstojnosti, jak ji známe, bude určitě hodně zabírat. Nebude mít z dovolené nic, dokud Darek trošku neprohlédne a bude podoben alespoň jakémukoliv obyčejnému voříškovi. Otci bylo jasné, že dát ho znova do pořádku nebude práce na jedno odpoledne, ani den, ale netroufal si odhadnout, jak dlouho to asi potrvá. Ve zdejším kempinku moc jiných činností, než je očista psa, mít zřejmě nebude...

Když jsme došli k autu, nedostavěnému stanu a k mé sestře, která jej hlídala, zjistili jsme, že mamka se ještě nevrátila. Sestra se našeho Darka nejprve také zhrozila, ale po vstřebání úvodního šoku zkusila být optimističtější, než já s taťkou.

,,Zkusme mu to začít vyndávat, třeba přitom přijdeme na nějaký fígl, kterým se to dá rychle dát pryč!" navrhovala a protože nás už nic lepšího nenapadlo, pustili jsme se postupně do díla. Střídali jsme se tak, že vždy dva zápasili s kuličkami a jejich háčky a jeden odpočíval a upřeně ty dva přebírající pozoroval. Musím se upřímně přiznat, že mně tohle vytahování zelených bobulek šlo nejhůř, to sestra, jež byla ve svých šestnácti letech už docela zručnou švadlenkou, tuto nezáživnou činnost zvládala nejlépe. Přesto, než se mamina vrátila, pes vypadal vizuálně úplně stejně, jako na začátku, jen byl o pár dekagramů lehčí.

,,Kristepane, copak jste to s tím psem vyváděli?!" omdlévala milovnice domácích mazlíčků po prvním  pohlednutí na našeho pejska.

,,No, my jsme mu to tam násilím nedávali," bránil otec sebe i nás děti, ,,za to si může jen a jen sám, protože utekl a běhal, kudy rozhodně běhat neměl!"

,,A co to na něm jako je?" vyzvídala mamina a bála se k zelení stiženému tvorečku přiblížit.

,,Nachytaly se na něj v lese nějaké kuličky, skoro vůbec to z těch jeho chlupů nechce pustit... Nedá se nic dělat, asi ho budeme muset vystříhat do hola!" pronesl krátce nato otec.

,,Tak to jedině přes mou mrtvolu, to by vypadal určitě ještě hůř!" zamítla jeho nápad rezolutně mamina. ,,A vůbec, doufám, že ho tady z lidí nikdo neviděl..."

,,A proč by ho neměl jako nikdo vidět?" otázal se pobaveně otec.

Mamina nevěděla, jak má odpovědět, aby si taťka znovu po čase neťukal prstem na své čelo, tak jen cosi na otce zaprskala, ale v hloubi duše jí zřejmě hodně vadilo, že by se mu určitě někdo posmíval. Měla v tomto směru totiž podobné smýšlení jako Brigitte Bardotová, což jsem po mámě taky trochu zdědil i já.

Takže jsme byli nuceni obírat si pejska sami, protože mamina se této procedury nechtěla účastnit s tvrzením, že na to nemá nervy, aby se dívala souvisle celé hodiny na tak zubožené zvíře. A proto, aby ji taťka neobvinil z poflakování se, zatímco my, ostatní na naší dovolené máme nečekané zaměstnání, začala neprodleně vařit a provařila celý týden buďto v kotlíku a rožni nad ohněm, nebo i dokonce překonala do té doby nepřekonatelný strach z našeho benzinového vařiče (dnes se již asi nedá koupit), takže vařila i na něm. A také se tudíž dosti často vzdalovala, shánějíce pořád nové a nové potraviny, čímž se naše dovolená značně prodražovala. Taťka to později komentoval slovy, že jsme mohli za ty peníze jet raději k Balatonu, ale pochvaloval si potom doma sousedům, že na dovolené přibral pět kilo.

Když otec cokoli dělal, činil tak s velikou systematičností a právě tu vyžadoval při odstraňování flóry z našeho chlupatého zástupce živočišné říše i po nás, dětech. Neustále nás nabádal, abychom pejska obírali bobulku po bobulce, hezky jednu vedle druhé, žádné cikcak, na přeskáčku. Moc jsme tomu příkazu se sestrou nerozumněli, ale pravděpodobně v tom bylo i kus otcovy zlomyslnosti, protože po několika dnech jsme tímto způsobem práce docílili toho, že půl psa, myslím tím jeho přední část, byla již zlatým kokršpanělem, ale ta zadní připomínala stále spíše neposedné rostlinstvo. Tento fakt u mamky způsobil další šok a nervové vypětí, a tak není divu, že nám následně jedno z jídel brutálně přesolila. Jestli v tom byl také nějaký úmysl, lze se jen dohadovat.

Předposlední den našeho pobytu v kempu, ač jsme se snažili dodržovat matčino přání a pejska jsme příliš na odiv nevystavovali, jsme se sestrou na vlastní uši slyšeli, že se u určité části rekreantů ujal název Kemp U Zeleného kokršpaněla, ale neměli jsme odvahu tuto informaci sdělit ani otci, aby tím mamku náhodou nevyděsil. Ono stačilo, že se v tento den stala jiná "tragédie" měnící naše osudy a bortící rodinné vztahy. Darek totiž hned po ránu na pár desítek minut zmizel. Oba rodičové by se to asi nikdy nedozvěděli, kdyby se ovšem nevrátil v téměř stejně zbědovaném stavu, jako prvního dne. Znovu prošel kuličkami...

V této povídce již nomohu dál detailně pokračovat, neboť by již přestala být humoristická, ale abych ji zakončil přece jen happyendem, alespoň vám povím, že pejsek Dar se nakonec i přes naše všeobecné "kuličkové znechucení" doma přece jen po dalším týdnu dočkal své původní psí podoby a nebyl ostříhán, jak se v jednu chvíli zdálo, že ho to nemine, a prožil s námi ještě spoustu rozverných a šťastných dnů...

 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky zabava

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.